Každý den to samé. Pořád a pořád dokola. Procházíte ulicemi, píšete, čtete, dýcháte, mluvíte, bavíte se, učíte se, pracujete... Anebo projíždíte sociální sítě. Ale... Věnujete tomu všemu dostatečnou pozornost?
Crrr crrr!! Crrr crrr! Budík... Asi první věc, kterou se ráno zabývám. A která mě skoro vždycky úspěšně naštve. Odložím ho. Jednou, dvakrát... Pak vstávám. Jdu do koupelny, čistím si zuby. Zpátky do pokoje, oblékám si věci... Něco málo sním. Beru si tašku a odcházím do školy. Klasika. Moje ranní rutina. Kdo by ji neznal? Pochybuji, že je vaše rozdílná. Jsem si téměř jistá, že byste svou ranní rutinu popsali úplně stejně. A co zbytek dne? Pamatujete si, co jste dělali včera? Já jsem byla ve škole, potom jsem šla domů, doma dělala nějaké úkoly, koukla na film a šla spát. Myslím, že tak nějak by to dopadlo i u vás, kdybych vám dala prostor se teď vyjádřit. Popsat váš včerejší den. Ovšemže... Vnímavější by jistě přidali pár detailů. Hovornější z vás nějakou netradiční věc, která se stala. Ale většina? Myslím, že by mě odbyla stejným způsobem, jako jsem odbyla já vás.
Když se vás zeptám, co jste dělali před dvěma, třemi, čtyřmi dny... Jistě mi povíte pouze půlku toho, co byste řekli o včerejšku. Možná i méně. Zkusme to tedy jinak. Za co jste vděční? Co vám udělalo radost? Samozřejmě byste mi byli schopní vyjmenovat několik obecnějších věcí, nebo dvě, tři, které vás rozveselily nedávno. Ale co jich říct alespoň dvacet? Dvacet věcí, které vás ohromily, uchvátily, rozveselily, vykouzlily vám úsměv na tváři, nebo přiměly vaše ústa se pousmát. V tom už by to mohl být pro někoho problém... Když píšete – a je jedno jestli dopis, nákupní seznam, nebo úkol do češtiny - jakou tomu věnujete pozornost? Na co se soustředíte? Přemýšleli jste o papíře? O tom, jak pero klouže po jeho povrchu a zanechává barevnou stopu? Ne. Samozřejmě... Přemýšleli jste o tom, co napsat, co koupit, jakým větným členem je tohle a tamto slovíčko, jak oslovit přítele. Je to na vaši zodpovědnost, musíte tomu tu pozornost věnovat. Ale pro prvňáčka, co se právě psát učí? Ten by se zabýval každou křivkou... Každičkým písmenkem, tečkou, nebo čárkou. Veškerou vaši pozornost jste věnovali úkolu. Nebo skoro všechnu. A to je jistě správně! Ale nemáme na víc? Nebo… Když jste ráno zamykali dveře před odchodem do práce. Jak by to asi vnímalo malé dítě? Těžký úkol, muselo by se rozhodnout na jakou stranu a kolikrát klíčem otočit. Zasunout klíč do zámku a vyndat ho nazpět. A udělat to správně! Pro dítě velká věc, ale vy už přeci děti nejste. Podobné drobnosti přeci děláte denně a automaticky!
Ano. Automaticky. Zkuste si to říct. Vyslovte to nahlas. Pomalu a zřetelně! Správně artikulujte. Velkou část všech věcí děláte au-to-ma-tic-ky. Existujete na autopilota. Každý to dělá. Takové myšlení na autopilota nám denně usnadňuje život. Šetří náš mozek. A to musíme, ne? Šetřit mozek... Usnadňovat si život. Nebo ne? Vzpomínáte, jak jste s hrůzou v očích přemýšleli o tom, jestli jste vypnuli plyn, zamkli dveře, vzali si telefon apod.? A jaká to byla úleva, když jste zjistili, že jste všechno udělali tak, jak jste měli? A proč jste si v tu chvíli nemohli vybavit okamžik, kdy jste ten plyn vypínali, když jste si brali telefon, když jste zamykali dveře? Dělali jste to a přece ne. Nevnímali jste. Udělal to za vás váš autopilot. Co takhle ten náš mozeček trošku potrápit? Proč nezkusit vnímat ty věci, které dennodenně děláme? Proč se nepokusit přemýšlet nad každým naším úkonem. Alespoň trochu. Jak by to tedy mělo vypadat, když se vás někdo zeptá, na to, co jste dělali včera celý den? Jak vnímat svou ranní rutinu?
Když o tom tak přemýšlím, první věcí, kterou se ráno zabývám není budík. Každé ráno mě budí pozdrav černého pudlíka, který se při každodenním ranním venčením nikdy nezapomene zastavit pod naším oknem a zaštěkat na pozdrav naší mopsí fence, která mu včas odpovídá. Každé ráno poslouchám zvuky z ulice. Projíždějící auta, lidi, kteří si povídají a rozebírají, co se jim zrovna přihodilo. Brečící a smějící se děti. A potom následuje budík. Ten odkládám. Často, ne vždycky. Přemýšlím o tom, co mě ten den čeká. Po nějaké době vstávám. Vnímám studenou podlahu, která mi předává chlad do bosých nohou. Užívám si studenou vodu, která mi stéká po obličeji, když dokončím čištění zubů. Soustředím se na mentolovou chuť v ústech, během toho, co se oblékám. Na řadě je snídaně. Moje nejoblíbenější část. Postupně usrkávám vodu. Pomalu míchám kaši, aby se mi nepřipálila. Přidávám skořici, banán nakrájený na kolečka, domácí pampeliškový sirup. Jím pomalu. Snídani věnuju klidně půl hodiny. Je to jedna z mých dvaceti věcí, která mi během dne vykouzlí úsměv na tváři. Potom se doobléknu, nazuju boty, beru tašku. Zamykám. Odcházím. Cestou si užívám vítr, který se mi pokouší – mnohdy neúspěšně – učesat vlasy. Pozoruji starou paní, která denně venčí obrovského pejska, kterému už nestačí. A co vy?
Vidíte? Všímáte si detailů? Vždyť stačí přidat trochu soustředění. Zapojit smysly. Vidět. Slyšet. Cítit... Dotýkat se a vyhodnocovat. Žít... Být zase trošku dítětem, které je ukryté v každým z nás. Od malička, od mládí do stáří. Žije v nás. Roste a i když se to nezdá, je tu stále s námi. Když se učíme pravidlům, jak sedět a mlčet a poslouchat. Celý život se snažíme přiblížit stroji. Musíme pracovat, chceme být bezchybní. Zapomínáme na naše touhy. Na to, co nás dělá šťastnými, a i pouhé maličkosti přehlížíme. Dejme tomu dítěti trošku prostoru. Naučme se vnímat svět kolem nás, jako by nám bylo zase pět. Pozorujme ptáky, kteří navštívili krmítko, které jim pomáhá přečkat zimu. Nechme se unést listy stromů, kterým podzim vdechl nové barvy. Dejme tomu černobílému a monotónnímu světu zase nějaký smysl. Vybarvěme ho maličkostmi. Žijme.